JISKŘIČKA…

Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že se mi vytrácí touha do života. Ve chvílích nedostatku motivace pro cokoliv jsem dřív dokázal přesvědčit sám sebe, že věci mají nějakej smysl a fungoval v podstatě jen z toho, že jsem si vytvořil neopodstatněnou vnitřní víru, která vycházela opravdu jen z prázdné bubliny. Teď už to tak není.

Mám pocit, jakobych si odkryl skutečný karty. Zbavil se spousty pohádek a v průběhu let se naučil vidět spostu procesů kolem nás tak jak opravdu jsou. Vím, že mě v tomhle do jisté míry zabila moje věčná touha všechno racionalizovat. Bylo pro mě přirozený se vyvíjet a přemýšlet nad tím, jak věcí fungují. Řešit překážky a odkrývat zakoutí mojí mysli, který jsem dřív nechápal. Tohle všechno může vést k tomu, že věci kolem sebe nebudete vnímat tak spontánně, jak jste je vnímali. Je to protože za spoustou těchhle procesů vidíte pozadí toho jak fungují a proto už nejde být naivní jako dítě nebo člověk co je obdařenej spoustou serotoninu.

Prožívám celkem pestrej život. Hraju s kapelama, dělám aktivismus, ale přesto víc a víc cítím, jak ze mě mizí radost a smysl pro spontánnost. Netrpím nějakýma výkyvama, řekl bych, že oproti spoustě lidem jsem celkem stabilní člověk, kterej se naučil klidu a disciplíně. Jen je všechno tak průhledný, že se nejsem schopnej integrovat do většiny běžných procesů, který vídáváte kolem sebe.

Je mi teprve 31 a občas mám pocit, že už jsem viděl a pochopil věci na který spousta lidí nikdy nedojde.

OBČAS SE MI ZDÁ, ŽE JSEM FÍZL…

…A OBČAS TO SEPÍŠU…

Věděl jsem, že zabijela lidi, ale přesto jsem se nemohl smířit se skutečností, že bych ji měl poslat na smrt. Byla fakt zrádná… přesně ten typ člověka co Vás přitahuje, ale dáváte si na něj pozor, protože víte, že každej krok by mohl být nebezpečnej. Když jsme prošetřovali různý místa činu, tak jsme všichni věděli, že musíme být ostražití, že stačí málo a skončíte v kravatě se zlomeným vazem. Byla fakt mrštná, hubená a rychlá. Její tvář odpovídala výrazu rafinovanýho a rozvážnýho člověka, kterej je vždycky v klidu a nenechá se unést aktualníma emocema. Vše měla promyšlený. Když jste byli v její fyzické přítomnosti, tak jste se cítili nejistě. Ani ti zkušenější chlapi se k ní nechtěli přibližovat. Byla fakt nevypočitatelná – jeden špatnej krok, trocha nepozornosti a mohli jste být mrtví. Pokaždé, když jsem byl v její přítomnosti jsem se cítil ohroženej, ale furt jsem chtěl věřit, že by mně nic neudelala, že se známe z dřívějška a že by mě z toho všeho vynechala. Byla přesně ten typ člověka před kterým Vám intuice bije na poplach, ale vy si na něj stejně musíte šáhnout. Nevim proč, ale pořád jsem chtěl věřit, že pro ni znamenám víc než ostatní.

Člověk by řekl, že by lidi měli odcházet za deště a hnusnýho sychravýho počasí. V době, kdy jste na stejné hladině jako ten hnus okolo Vás, jenže tady bylo všechno jinak. Byli jsme se na krásné, prosluněné louce, cítili život a málo kdo by řekl, že pocit loučení musí nastat v takové kráse. Prostě vím, že by se s tím dalo víc srovnat, kdyby kolem mě byl šedej, prázdnej hnus, kterej mě připraví na to nejhorší. Jenže kolem mě byl opravdu život. Cítil jsem příjemnej závan letního větru, vysoká tráva plála s ním a kolem nás nebylo nic než velká zelená louka obklopená lesama a bezmračnej sluneční den. V takové ukázce života a vitality přece nemůže odejít něco tak pestrýho a čilýho jako vyzařovalo z ní.

Pamatuju si, jak jsem si říkal, že to nějak uděláme. Že jí naznačím, že můžeme utýct a nějak se s tím popereme. Vlastně jsem od začátku podvědomě věděl, že jí nemůžu nic udělat. Stejně tak jsem věděl nebo chtěl vědět, že to nějak vyřešíme. V průběhu vyšetřování jsem měl celou dobu postranní myšlenky. Musela vědět, že ji v tom nenechám. Že ikdyž zabijela lidi a já věděl, že to není správný, tak jsem jí nemohl zabit. V jedné ze svých částí byla nemocná, šílená a nebezpečná, ale i přesto všechno co dělala pro mě byla chodící pestrost, mix těch nejzajímavějších barev a vjemů.

Částečná výhoda byla v tom, že jsou mi lidi celkem ukradení. Oproti ní byli jen nudnou šedí, která ve mně vyvolává pocit samoty. Neschvaluju, že je zabijela a není v pořádku vzít někomu život, ale říkal jsem si, že když budu s ní, tak to nějak ovlivním, že se tomu pokusím zabránit a budu jí hlídat. Stejně tak jsem si ale říkal, že si budu muset hlídat sám sebe. Nikdy nevíte, co má v hlavě a rozhodně se nejedná o člověka vedle kterýho byste se v klidu vyspali.

Pamatuju si, jak jsem ji vedl stranou a říkal jí, že je mi moc dobře jasný, že ví, že jí nemůžu zabít. Věděl jsem, že mě zná. Zná moje slabosti a bylo by zbytečný předstírat neodhadnutelnost mé předtuchy. Spájely nás roky společnýho soužití, propletený kořeny. Jenže všechno bylo jinak…

Když mě chytla  za tvář a řekla, že to musím udělat, tak mě přepadl pocit totálního nepochopení a nesouhlasu. Tělo začalo brnět jako to znám z dob depresí, kolena se začaly podlamovat jakobyste začali ztrácet kontrolu nad svým tělem. Stála naproti mně, dívala se mi do očí, smířeně se usmívala a mně začínal přepadat hodně nepříjemnej pocit šoku, kterej pomalu paralyzuje vaše tělo a dělá z vaší tělesné schránky neovladatelnou věc, která není schopná udělat krok

Byl jsem totálně paralyzovanej a nechtěl jsem se smířit se skutečností, která nejspíš nastane. Tohle jsem prostě nečekal. Pamatuju si, že mě vyhrkly slzy. Věděl jsem, že je z velké části zlá, ale zabít jsem ji prostě nemohl. Měl jsem to všechno vymýšlený, už jsem s tím počítal, chtěl jsem se vzdát běžnýho života, utýct s ní a ona mi s tímhle upřímným, smířeným pohledem řekne, že je konec. Jakoby věděla, že je svým způsobem zlá a narušená a že takhle už to dál nejde. Chytla mě obouma rukama za tvář a říkala, že je to v pohodě. Usmívala se, koukala mi do očí a snažila se mi říct, že o nic nejde, že prostě musí odejít – je totiž příliš zlá a škodí lidem… nemůže si pomoct. Všechny plány, všechno co jsem pro nás dva vymyslel odešly. Od začátku věděla, že chce umřít, byla totalně nade mnou, měla výhodu, byla smířená se smrtí. Byla v absolutním klidu.

NA SMETIŠTI HLEDÁŠ…

Jak využít negativní emoci? Jak ji uchopit, aby fungovala ve váš prospěch? Co produktivního nebo potěšujícího můžete najít v prázdnu? A jak na tom jste, když víte, že ta prorostlá přítomnost velkýho vysmívajícího se šílenství, který by se klidně dalo nazvat jakousi samorodou bytostí, je už vaši přirozenou součástí? Co když si začnete uvědomovat, že jedinej směr, kterej se v tuhle chvíli nabízí, je hledat v tomhle šeru nějakej smysl, využitelnost, uchopení…?

Jste na tom asi ještě celkem dobře. Chodíte do práce, komunikujete s lidma, celkem úspěšně předstíráte vaši spokojenost a lhostejnost, ale víte, že od určitýho bodu začínáte být pěkně rozložení. Pokažení zevnitř a stále víc a víc kurvící se.

Pokud nemůžete najít potěšení v okolí a není kde vypustit bordel co máte v hlavě, tak se ve vás začnou tvořit otázky a námitky, který se svým popíráním začnou v průběhu života měnit v hnus, vztek a prázdno. Začnou bublat a narůstat, rozhodně se nemusíte bát, že by o sobě nedaly vědět. Jsou takovou virtualní rakovinou, která se rozhodla, že si vás pěkně podá. Že proroste každým kousíčkem vašeho těla a zabrání čemukoliv, co by vám mohlo udělat radost nebo vyvolat spontánní přirozenej vztek.

Neexistuje a nikdy neexistoval nikdo komu byste řekli co máte v hlavě. Co se vám zhmotňuje ve velice nepříjemný pocity a pak vás nutí zatínat zkřivenou hubu, polykat hnus a potlačovat dusivej pocit tlaku, kterej se vás pokouší poškádit pokaždé, když vám nezbývá nic jinýho než opakovaně popřít vnější projevy vaší vnitřní nespokojenosti.

Je až fascinující co všechno jsem se za posledních pár let naučil uzamykat v sobě samým. Nechtěl jsem už zažít žádnej pocit zklamání, a tak bylo lepší se na nikoho nefixovat a nikomu nic neříkat. Udržovat si odstup a naučit se nebrat si věci osobně. Vím, že jsem v jádru bohužel dost citlivej člověk a jako děcko jsem si bral právě spoustu věcí osobně. Abyste tohle mohli přežít, tak jste se museli naučit sami nad sebe povznýst. Namluvit si, že to jsou jen slova a že vám nemůžou ublížit. Že se vás dotyčnej nemůže dotknout, protože vy žijete jen sami pro sebe – je to prostě jen počitek, jehož připuštění k sobě samýmu si můžete regulovat jak se vám zachce.

Je možný, že jsem si takle zničil prožitek z podnětů kolem sebe? Potlačil přijímání vnějších vjemů na takovou úroveň, že jsem se omylem otupil? Kolikrát mám pocit, že necítím vůbec nic…

Všechny ty cestičky, kterýma jste doposud procházely neměly cíl, a tak už se přirozeně začnete poohlížet po té jediné a zbývající. Té, která je ve vás a z které by se dalo možná i něco vytáhnout. Přetvořit frustraci v ponaučení, najít v ní možnou pozitivní stránku nebo jen zabavit sám sebe sledováním příčin a reakcí, který vznikají v mozku, kterej nemá kde vypustit co ho žere.

Takže jste v práci, jste mezi lidma a stejně jste jen v sobě samým. Jste vzdálení od činností, který se kolem vás dějou a připadáte si přesně jako ty rodiče na pískovišti, který svým malým hyperaktivním dětem odkejvou jakoukoliv ukázku jejich pozorností jen aby ty malý naivní stvoření měly pocit, že si jich někdo všiml, že někdo sdílí jejich nadšení a udrží nebo ještě zvýrazní radost z jejich reality. Ve skutečnosti to ty dospělý až tak nezajímá, svým věkem jsou už ve světě, kde nemůžou mít prožitek z jejich krásnýho a naivního vnímaní podnětů kolem sebe. Jsou už moc použití a semletí, aby se mohli vrátit do svýho továrního nastavení. A tak sedíte mezi lidma, jejich řeči a radosti vnímáte jakoby přes nějakej filtr a snažíte se z jejich atmosféry vytáhnout aspoň něco. Pochopit, proč se chovají jak se chovají, sledovat jejich reakce a vytvářet si určitý svoje oblíbence, protože vás může zajímat jejich politika a strategie toho jak fungujou a vystupujou v určitým kolektivu.

Skoro to zní jako prožitek z vnějšího světa, že? Přijímaní vnějších vjemů… Ano, je to přijímaní vnějších vjemů, ale asi na takové úrovni jako když žerete totální sračku a snažíte se přesvědčit sami sebe, že na tom jídle je aspoň něco dobrýho. Nic jinýho vám totiž nezbývá, žádný jiný jídlo nedostanete.

PŘIZPŮSOBOVÁNÍ SE…

Zajímalo by mě, jak by mě spousta lidí brala, kdybych se před něma nepřetvařoval. Kdybych prostě přišel a nesnažil se usmívat nebo být milej pokaždé, když se necítím uvolněně a jsem zároveň ve společnosti. Dost často si říkám proč vůbec lidem nabízím někoho jinýho, když vím, že ve své podstatě jsem svým způsobem nepříjemnej a sarkastickej zmrd, kterej je podrážďenej vším kolem.

Člověk se může držet různých filosofií, udržovat se na uzdě a snažit se žít v určité disciplině, ale nemyslím si, že ve skutečnosti může zevnitř změnit to čím je, svoji nejniternější podstatu, která se nedá podřídit vnějším pravidlům. Spousta lidí na sobě pracuje v domění, že rozvijí sama sebe, ale jediný co dělají je, že se přizpůsobujou okolí. Jejích určitá nekompatibilita vůči ostatním je dovedla k pocitu, že by na sobě měli něco změnit, zkrotit sama sebe. Jenže je to ta správná cesta? Už ze své podstaty mi tohle rozhodnutí začíná připadat nelogický. Je to jen o popíráním toho čím jste. Přizpůsobování se druhým. Nevědomým utvářením vlastní nespokojenosti.

Když spíte a tlačí vás polštář, tak si ho taky upravíte tak, aby vám vyhovoval. Jenže tenhle polštář jsou v realitě žijící bytosti, který mají svoje vlastní potřeby a touhy s kterýma nemůžete manipulovat jak se vám zachce. Na druhou stranu, z vlastní zkušenosti si už občas začínám říkat, že by se člověk neměl bát projevovat sama sebe. Myslím, že jedině pak by mohla být větší pravděpodobnost přivolat situace a lidi, který by byly identický s tím co jste vy. Né tím, co ze sebe děláte, abyste mohli žít mezi lidma, kterým stejně nenabízíte svoji podstatu a tím pádem nedostáváte co byste chtěli.

Kdybych byl nějakej rádobymyslitel, kterej neprobírá věci do hloubky, tak řeknu, ať nepopíráte ventilaci svých pocitů, že jsou tím čím jste vy a že byste měli tím pádem procházet cestou, která vám odpovídá. Jenže co když by ta cesta vedla k destrukci vztahů kolem sebe? K jakýmusi osamělýmu egoistickýmu způsobu života ve kterým v tuhle chvíli nevidím štěstí. Měla by to být cesta, kterou bych chtěl procházet? Na které bych si přivolal okolnosti, který by ke mně měly patřit? Nevim…

Asi bych teď měl standartně dojít k názoru, že život není jen černej a bílej, že? Říct, že nežiju proto, abych zažíval jen pozitivní pocity… Měl bych sem napsat něco jako, že jsme schopni vnímat jakýkoliv spektrum pocitů a tak bych měl přijmout přirozenej výskyt jak těch negativních, tak pozitivních, protože jsou běžnou součástí průběhu života? Výsledku miliardy let evoluce? Nevim… působí to na mě jako hledání východiska v nedohledatelným. Na druhou stranu, jak už jsem napsal… život podle mě nemá jasný vymezení a člověk nebo jakejkoliv živej tvor není pohádková bytost na kterou čeká nějakej příběh. Většina z nás si ho může do jisté míry upravit k obrazu svýmu, ale nemyslím si, že by existovaly pravidla, který vás dovedou ke štěstí. Člověk (a všechno živý) je stále jen jakýmsi výsledkem posledních několika miliard let a to, že si uvědomuje sama sebe, neznamená, že je specialní nebo že by pro něj měla existovat jednoznačná cesta, která by vás vedla ke štěstí. Možná jsme něco víc než kámen, ale stále jsme jen nechtěným výsledkem práce přírody a vesmíru a nikde není psaný, že existujou koleje po kterých dojdete na místo, kde se budete cítit dobře…

Takže je asi jedno jak se budu chovat…

V SEBEREGENERAČNÍ DIMENZI :-)

Omlouvám se za nadměrné užívání slova „pocit“ a všech jeho podob, ale vážně sem nenašel vhodný synonymum, který by vyjadřovalo, co chci napsat… 

Onehdá sem si zkusil vzít víc papírů než je normálně běžný a musím říct, že tak krásný pocity sem nikdy nezažil. Cítili jste se někdy jakoby ve Vás byl jakejsi neviditelnej proud pulzujícího, hřejícího a průběžně pronikajícího světla? Jakoby vás zevnitř hřály tak nádherný pocity, který by se klidně daly nazvat tou nejniternější něhou? Nejupřímnějším odpočinkem, oddychnutím…? Tak to sem zažil onehdá já. Se zavřenýma očima sem ležel na matračce u sebe v bytě, měl puštěný ty nejlepší piano songy od Ludvica Einauidiho a nechápal sem, jak pěkně se mnou ty tóny můžou souznít. Ten pocit naděje, kterej normálně cítím z jeho hudby mě hřál a dával mi možnost jakési seberegenerace. Výraznější tóny ve mně vyvolávaly husí kůži, jakoby do mně příjemně narážely a dál putovaly po povrchu a lehce pod povrchem mýho těla. Hladily mě, škádlily mě, byly jakoby pod kůží, příjemně se mnou ladily, byly to hrozně přátelský pocity. Byly mýma spojencama a měly mě rády.

A to ani nemluvím o tom co sem cítil vevnitř v sobě samým, to bylo nejnádhernější na světě. Byly to právě ty neviditelný, průběžně pronikající a škádlící částice dobra, který se rozhodly usídlit v nitru mýho těla a pohrát si s ním. Bylo to jakousi nehmotnou formou štěstí, která mi dala možnost se aspoň na chvíli zbavit pár sraček, který mi často nebývají sympatický. Necítil sem smutek, necítil sem ani samotu. Ten plamínek se rozprostíral uvnitř mě samýho a popichoval mě tak intenzivně, že sem skoro brečel dojetím. Ležel sem u sebe v bytě, napjatá mimika mi dávala najevo, že se usmívám, měl sem zavřený oči, snažil se soustředit na tenhle stav a nechápal sem, jak mi může být tak pěkně. Jakobych v tu chvíli nebyl sám a mohl si vystačit jen s těma pocitama. S těma barevnýma a živýma impulsama štěstí, který mi pronikaly tělem. Připadal sem si jak nahej. V ten moment jsem byl otevřenej nejvíc jak to jen šlo. Kdyby ke mně v tu chvíli někdo přišel a šťouchl do mě, tak by narazil do jedné z mých nejniternějších částí. Poškodil by pozůstatek ráje, kterej sem díky téhle látce dokázal aspoň z části otevřít. Mimochodem, znáte ten stav, když po dlouhé době obejmete někoho koho máte vážně rádi, ale přesto vám něco málo chybí? Ten pocit, kdy byste z něj potřebovali vymáčknout ještě něco dalšího? Zbavit se všech těžkých sraček a žít víc pohlceni oporou? Tak to sem zažil já. Ikdyž si teď zpětně říkám, že to mohlo být ještě silnější, tak i přesto sem se dostal k takovýmu odpočinku, kterej sem nikdy nezažil. Bylo to jakobych byl v jakýmsi neutralním azylu, kde mě nikdo nezradí a já můžu na chvíli vypnout, odložit všechny svoje zbraně a nechat si zrevitalizovat už tak dost unavenýho ducha. Nebyli žádní nepřátelé, byl jen prostor, kterej se ke mně choval velice přátelsky a já měl pocit jakoby mě to chtělo hojit, hladit moje rány. Jakoby celej tenhle navozenej stav byl jakousi amnestií na cokoliv negativního. Teď zpětně mě dokonce napadá srovnání s jakousi formou symbiozy. Já sem dal látce prostor proto, aby ožila a mohla tím pádem naplnit smysl své existence a ona mi za svoje rozšíření a možnost kooperace s živým organismem poskytla pár hodin jakýhosi sebehojení. Nanoroboti se činili :-)

Při tehdejším uvědomění, že skoro brečím štěstím se mi akorat začal vybavovat kontrast mýho běžnýho života s aktualně probíhajícím stavem a tím sem se samozřejmě dostal k nevyužitelnosti sama sebe. K procházení životem a hledáním uspokojení, který už je pár let pryč. Najednou sem si připadal jak zestárlej, šedivej vězeň, kterýho pustí po 50-ti letech na svobodu a on až téměř na konci svýho života vidí zase oblohu, jezera, lesy a přemýšlí nad tím, jak všechno promrhal. Jak doteď vedl svůj život a proč podobný zážitky nezažil nikdy dřív. Zároveň mě mrzelo, že sem něco takovýho nemohl nikdy prožít v realným životě s žádným člověkem, ale od toho sem hodně rychle opustil a snažil sem se soustředit na to co sem cítil v tu chvíli. Měl sem v hlavě tolik myšlenek. Tolik popisů toho co cítím, ale teď už je to pryč. Sou věci, který střízliví prostě nepochopíte.

PS: Je srandovní, jak sem si myslel, že vím něco o LSD. Že když sem si vzal jednoho papíra a šel se projít do přírody, tak sem mohl rozumovat v hospodě, jak je to skvělý. Jasně, tohle všechno mělo svůj smysl a su rád za to, že sem pod vlivem téhle látky mohl vidět západ slunce nebo jen pozorovat kopce a skály, který sou tady tisíce let. Tohle všechno mi do určité míry dopomohlo k tomu, že se neberu zas tak vážně a že sem se naučil pochopit, že se kolem mě netočí celej svět. Myslím si, že v tomhle směru má papír skvělej terapeutickej účinek, jenže pak má zjevně i další stránky a tohle byla jedna z nich. Čistá, vlídná a přátelská seberegenerace, která mně dala možnost aspoň na chvíli rozmazlit sám sebe…

Označeno tagem ,

LSD JOKE

„chtel bych nekdy zkusit predat dotykem nekomu pocit … dlani… a myslim to tak jak vidim“

…nalezeno v mobilu :-)

PROBUZENÍ

Onehdá sem u sebe sledoval probouzejícího se člověka a najednou sem si uvědomil, že to, jak on prožívá probouzení, jak se převaluje a vydává slastný zvuky sem s vyjímkou pár dní nezažil už asi pěkných pár let. Svět je stejnej, okolí je pro všechny stejný, přesto já se ráno budím otrávenej s hnusnýma pocitama, kdežto on příjemně a uvolněně. Jeho ranní představení mi připomnělo moje dětství, pubertu a možná ještě část dospělosti. Pocit, kdy vzbudit se aniž bych nemusel vstávat do školy nebo do práce bylo to nejlepší na celým týdnu. Převalování se, představa, že nikam nemusím a lenošení mě uspokojovaly do takové míry, že jsem to klidně mohl dělat celý dopoledne. Teď se probudím a nevidím v ničem smysl. Pokud se mi nepodaří uchlácholit lidi na zkoušku nebo nemáme nějaký aktivity s jednou místní skupinou za práva zvířat, tak si vždycky přeju, abych se neprobudil. Abych radši spal dál a byl ve světě, kde se cítím nejlíp. Snažím si dát úkoly, najít něco, co pro mě má skutečnej přesah a co je produktivní, ale to není tak jednoduchý. V tomhle mě fascinujou lidi, kteří vám mají tendenci říkat, ať si najdete nějaký záliby. Pravda je, že většinou vůbec nepřemýšlí a nevědomě se vyhýbají používání empatie. Ze své omezené podstaty nemůžou přirozeně chápat, že vaše laťka vnímání je někde jinde než ta jejich. Kritizujou vás za nevyužití sama sebe, ale pouze proto, že se ani nesnáží vnímat věci jinak než ze svýho úhlu pohledu. Znají míru svýho prožitku a ten paušalizujou na všechny.

Snažím se už konečně dokončit svoji „solovou“ desku na které se s bubeníkem dělá rok, jenže když nemá čas, tak je to těžký. Můžu si sice hrát doma a vymýšlet věci v počítači, ale ve finále se stejně musím sejít s ním. Jak už jsem řekl, poslední dobou mě uspokojuje spolupráce s jednou brněnskou skupinou za práva zvířat. Tohle je jedna z věcí ve které vidím smysl a kterou bych společně s tou deskou nebo mým psaním nazval „přesahem“. Lidi kolem sebe jenom konzumujou. Žerou hovna, žerou každou debilní mainstreamovou myšlenku a nepřemýšlí nad ničím. Nenávidím je za to, nemohl bych takle žít. Stačí mi, že se budím s tím, že nemám co dělat a začnu chcípat sám v sobě. Nemohl bych se každej den probouzet jen s tím, že dneska pujdu do práce, pak budu koukat na televizi, hrát videohry a večer si skočím na tři za kamošama. To je absolutní uzavření své existence, potvrzení své nicotnosti a skonání v průběhu života. 

Přijde mi, že většina těchhle lidí má dostatek serotoninu a proto je jejich realita uspokojuje. Na jednu stranu si říkám, že to musí být vážně skvělý, na stranu druhou z nich tohle udělá většinou nic. Jejich životy po sobě nezanechají žádnou stopu. Jejich kritický myšlení není díky spokojenosti natolik vyvinutý, aby začali vnímat určitý souvislosti, který je možná donutí něco dělat. Já sem věčně zabořenej jen ve svých myšlenkách a tím sem se svým způsobem bohužel taky z části zabil. Zabil jsem svoji spontánnost a radost, která vycházela z nepříliš promyšlenýho vnímání podnětů kolem sebe. Nechtěl sem je zabít, ale můj mozek se od jisté doby rozhodl, že už asi není potřeba určitých hormonů, a tak museli odejít. 

Teď musím mít přesah. Musím vědět, že má aktualní existence bude mít smysl a že její dnešní výsledek aspoň z malinkaté části přežije mě samýho. Takže když vím, že dneska jdeme promítat a že za ty čtyři hodiny co tam budu stát, dám aspoň pár lidem malinkej podnět k přehodnocení svých postojů, tak z toho mám radost. Sice mám pocit, že mi to přestává stačit a chci ještě víc, ale zatím sem fakt šťastnej, když vím, že svým časem, existencí a jejím přičiněním budu v historii malinká kapička, která se aspoň pokoušela pomoct při omezování zla, který se děje v tomhle fyzickým světě. Navíc spolupráce s podobně smýšlejícíma lidma je super. Často sedíme a vymýšlíme co dál a snažíme se to realizovat. Je to skvělý… sem za to hrozně vděčnej.

To samý zkouška. Když se ráno vzbudím a vím, že odpoledne strávím ve zkušebně s lidma, kde dáme prostor tomu, co ze mě vyleze, tak je mi vážně skvěle. Moc dobře si uvědomuju, že je to o mým nedoceněným egu a netajím se tím. Hřeje mě na srdci, když vím, že song, kterej jsme právě dali do kupy je vážně dobrej a že se někomu bude líbit. V běžným životě za mnou nikdy nikdo nepřišel a nevzdal mi hold, že je za moji existenci vděčnej, a tak mi nezbývá nic jinýho než si tu „vděčnost“ kupovat jinak. Vím, sou za mnou jen dvě nahrávky. Jedna celkem shitská, druhá už celkem dobrá, ale ta co se bude dělat teďka bude víceméně nejlepší. Je to sice splácaný hrozně na rychlo a celkem dost umělým a sterilním způsobem, ale jinak to nejde. Říkám si, že díky téhle nahrávce najdu konečně stálí spoluhráče, kteří budou mít podobnej pohled na svět a já tak konečně na plno probudím toho člověka, kterej by chtěl hrát a žít fascinací toho co vytvořil.

Vyjmenovaný aktivity ze mě sice neudělají usměvavýho člověka, kterej se ráno převaluje v posteli a cítí se skvěle, ale dávají mi aspoň pocit, že následující den nebude úplně vyplýtvaným nesmyslem a stane se pro mě přínosem, kterej překoná mě samýho. Takle se vstávat dá a není to až tak prázdný…

NEPROSPĚLI…

Přítomnost některých starších lidí je pro mě inspirativní. Jak si mají potřebu svýma poznámkama a vyčítavýma pohledama dokazovat, že sou chytří a moudří. Mně spíš přijdou omezení a nevyspělí.

Mně je 27 a nemám potřebu druhým ukazovat jejich nedostatky. Nestavím se do role člověka, kterej díky tomu, že nemá nejslibnější život musí shazovat druhý, aby předváděl svoji imaginarní mohutnost. Dřív sem to dělal. Našel sem si nejjednodušší kořist jaká byla k mání a začal sem se do ní srát. Teď mi to přijde ubohý. Když vidím, že někomu něco nejde nebo dělá v životě krpy, tak se nad něj nepovyšuju a snažím si představit, že sem byl taky takovej.

Jenže pak sou tu tyhle lidi. Životem semletý trosky, kterým už nezůstalo nic, a tak potřebujou ukazovat svoji důležitost tímhle stylem. Vím, je mi jasný, že mi můžete odvědit, že si nedovedu představit jaký to je, když je vám 80, odešla vám fyzická síla, umřela spousta kamarádů a vy ste najednou ve světě, kterýmu nerozumíte. Jste bezbranní a závislí na druhých. Vaše autorita se ztrácí a jediný co vám zbývá je to co zvládnete předvádět i bez fyzické síly a aktualních znalostí novýho světa. Jste sami a tak se musíte bránit. Musíte ukázat, že vaše existence je na něčem postavená, že něco znamenáte a že něco víte. Vaše zabedněný a neměnný znalosti sou to jediný co ještě vlastníte, to na čem můžete ještě stavět než se z vás stane kus hnijícího hovna. Už totiž není čas pro jakoukoliv změnuvýsledek bytí musí být stvrzenej, a tak je jedno jaký karty vyložíte na stůl. Důležitý je něco vyložit. 

Bohužel u většiny těchdle lidí se tzv. zkušenost rovná sebepovyšováním se a ukazováním své falešné autority. A tomu bych se rád vyhl. To není zkušenost, ale nedostatek zkušeností. Jejich nepřijímaní, nerozebírání atd. Přehlídka svýho ega a úmrtí už v průběhu života. Jak bych si pak o sobě mohl myslet, že sem aspoň trochu zkušenej člověk, když jediný co umím, je srát se do ostatních? Jak bych si mohl vážit průběhu svýho života, když bych věděl, že sem si z něj nic nevzal?

Jasně, oni si to neuvědomujou a pravděpodobně nikdy neuvědomí, ale kdyby se na to mohli podivat z mýho úhlu pohledu, tak by svoji omezenost pochopili. Věděli by, že pokud jejich posledních pár let má být reprezentací toho, co se v životě naučili, tak tenhle výsledek by nebyl zrovna nejlepší. Sedli by si, zamysleli se nad sebou a řekli by si, že ikdyž třeba nesouhlasí s určitýma myšlenkovýma směrama, tak to neznamená, že se nad ně musí povyšovat a odsuzovat je. Ponižovat lidi, kteří se podle nich snaží žít.

Čím sem starší, tím mi přijde, že je možný pomalu všechno. Naučil sem se skepticky nestavět téměř k ničemu. Snažím se pochopit lidi jiných myšlenkových směrů. Neodmítám je, sedím, poslouchám a vážně se nad jejich teoriema snažím přemýšlet. Vyhledávám jejich protiargumenty a nebojím se toho, že by mě někdo naboural, že by vzal můj myšlenkovej směr a vyvrátil co si myslím. Přijmutí a nebátí se vyvrácení je správnej krok. Kdyby se každej v tomhle směru dokázal aspoň trochu vzdát části svýho ega, tak by svět vypadal vážně trošku jinak. A to se ani nevracím k lidem, kteří sou na konci svýho života… ti už sou mrtví. Jejich životy sou jen ukázkou nepozornosti.

Vždycky si říkám, že kdyby věděli, jak je vnímám, tak by pochopili svoji trapnost a nevyspělost. Věděli by, že mě jejich povyšováním nemůžou zlomit. Že ikdyž z úst vypustí to co říkají, tak mě tím nijak neohrožujou. Akorat mi předvadí, jak se sebou v životě naložili a to tím pádem shazuje všechno co mi říkají. Nemůžu brát vážně člověka, kterej si za těch 50 let dospělosti nenašel ani trošku času, aby se otevřel sám sobě a přestal se chovat jako konzervativní omezenec, kterej se nedokáže vzdát svýho továrního nastavení. Je to jakoby po vás někdo střílel nábojama, který sou ostrý jen pro lidi, kteří nedokážou prohlídnout nevyspělost majitele pistole.

OBRAZY V MÝCH HLAVÁCH…

Je zvláštní, jak za mnou neustale přichází. Jak mi předhazuje obrazy situací, který nepotřebuju vidět a který by mně měly bejt nepříjemný. Když se mě snaží cíleně nasrat nějakej člověk, tak ho taky neberu vážně. Vím, že to dělá jen proto, aby ve mně vyvolal určitý negativní emoce a tak je to i s temahle představama. Vím, že je nevytvářím já. Vytváří je jakási moje podčást, která se mi snaží předhazovat hnusný imaginární situace a říkat mi „Kochej se tím, ponoř se do toho a chcípni“. Dává mi to pěkně barvitě sežrat a já bych měl teda asi chcípnout, ale už jenom z principu to nemůžu brát vážně. Vím, že mi to předhazuje jen proto, aby mi ublížil. Vytváří mi představy, který v aktualní chvíli nejsou skutečností. Nikdo u mě nestojí a nebodá do mě nožem, nikdo mě v aktualní chvíli neterorizuje. Je to jen část mýho mozku, která se snaží vytvářet scénky, který by mi měly ubližovat. Jenže mě v ten danej moment nikdo neubližuje. Představy, který mi tahle podčást vytváří v hlavě se sice ve skutečnosti dějou, ale já v nich nežiju. Probíhají na jiným místě a v jiným čase. Ve skutečnosti se to děje, to je pravda, ale já nevidím jedinej důvod, proč bych si tím měl kazit náladu. V tuhle chvíli se mi přece nic neděje.

Mohl bych si svoje problémy brát osobně a rochnit se ve svých hovnech, ale proč bych si to dělal? Jasně, je to celý o egu. O té nafrfňané části mě samotnýho, která chce žít v tragedii. Která chce živit sama sebe a ukazovat si jak je důležitá, jak musí žít a dýchat. Bez pořádnýho vnitřního skandálu to zjevně není ono.

Nechci si kazit náladu obsahem obrazů, který se mi tvoří v hlavě. Pozornost je spíš věnována otázce, proč to ta hlava dělá. Soustředěnost se začíná přenášet na přirozenou nedokonalost mýho mozku a já sleduju sám sebe. Koukám odkaď ty obrazce přichází, snažím se uvědomit proč přichází a hledám příčinu, kterou bych mohl najít a rozdrtit. Přijít za ní, usmát se a oznámit jí, že je v prdeli, že už o ní vím a dál ji tady nechci. Připadá mi to skoro tak lehký, jen se dostat do určité části mozku, kde bych si vypl celej tenhle tok negativních impulsů. Tipl ho v zárodku a tím pádem přestal dostávat upozornění, který v podstatě nepotřebuju.

Všímám si, že se dostávám na cestu na kterou už se dostalo hodně lidí. Jedna z mnoha, která se sice může zdát individualní, ale má přesně nalajnovanej scénař a děj. Každej jednotlivej krok už se stal u někoho jinýho, je předvídatelej a kdokoliv, kdo trošku přemýšlí a má pozorovací schopnosti si tuhle cestu neidealizuje.

A tady se právě probírá jedno moje já. Ten nadnesenej hajzl z reality, kterej říká něco jako „Je to jen placebo efekt, potřebuješ se srovnat se situací, kterou nemůžeš ovlivnit a tak si vymýšlíš tyhle filosofie útěchy, který by ti měly nějakým způsobem pomoct, ale ve skutečnosti nic nemění na realitě, která se opravdu děje“. 

Pokud se člověku podaří zabřednout příliš do svýho mozku a spontánně a neuvědoměle přesvědčit sám sebe, že filosofie nebo víra kterou si v sobě vytvořil, je opravdu přirozeně a aktualně dospívající část jeho samýho, tak je to super. Nepřemýšlí jako já, nekouká na sebe s nadhledem.

Jedno moje já se vnímá jako příběh. Analyzuje každej můj krok jako celku a chápe, proč mi hlava logicky a přirozeně vymýšlí tyhle teorie. Díky těmhle několika já se nedokážu vnímat spontánně a to je můj problém. Jakobych byl rozpolcovanej na několik částí a jedna z nich byla právě ta pozorovací. Ta která přirozeně nežije sama ze sebe. Jen stojí vedle dalších mých osobností a vnímá lidský situace v globálu. Stačí znát příčinu určité šlamastiky a pak už si jednoduše doplníte pravděpodobnej průběh a důsledek. Je to jako přes šablonu, lidi si myslí, že prožívají svoje individualní cesty, ale jakákoliv reakce má svůj přesnej průběh a následek. Stačí znát okolnosti a už víte varianty jakýma se člověk vydá. A proto se z části nemůžu brát vážně, protože vím, že se snažím ztotožnit s jedinou možnou cestou, která mi zbývá. Je to nejpravděpodobnější logickej důsledek situací, který nemůžete ovlivnit. Nemáte možnost výběru, byli ste nahnáni do kouta a tam se s tím musíte nějak srovnat.

Jasně, teorie prvního odstavce je vážně skvělá. Má naprostou logiku a když se nad ní zamyslíte s čistou myslí, tak Vám bude připadat jako to nejpraktičtější řešení, který může být. Přesto furt vykukuje ta jedna moje část a snaží se tuhle teorii nabourat. Vybavuje si lidi kolem sebe, kteří se podle téhle teorie snaží žít, ale všichni víceméně bez úspěchu. Nastal boom knížek od Tolleho a každej chce žít v přítomným okamžiku. Chodí jako banda skautíků po světě a myslí si, že objevili teorii, která je odprostí od všeho.

Neříkám, že jejich pokus o zabití své zrádné mysli je špatnej. Je super, když se člověk aspoň částečně naučí odpálkovat myšlenky, který nechce mít ve své blízkosti a žít víc z toho co je teď a tady, ale je potřeba se opravdu podívat do vnějšího světa, vybavit si průběh života běžných lidí, kteří se snaží žít v přítomným okamžiku a zjistit, že sou svýma nevědomýma myšlenkama ovládaní jako kdokoliv jinej – možná jen trochu míň. Pravděpodobně chodí po světě a snaží si namluvit, že se jejich tok myšlenek dovede jednou k naprosté disciplíně, že sou na dobré cestě atd. Jenže si samozřejmě neuvědomujou, že sou jen běžným zástupcem pokračování jednoho nebo více důsledků minimálně z fyzickýho světa, kterej je posadil na cestu, která nemá příliš vedlejších uliček pro únik. Dokážou žít spontánně a tím pádem si neuvědomujou, že jejich cesta je jen jedna z pravidelných her tohodle zoo.

Je to jakobych koukal na nějakou počítačovou simulaci. Na dobře graficky znázorněnej příběh, kde se každý určitý období objevuje skupinka tvorů, kteří jdou po určitých pravidelných událostech rok co rok po té samé cestě jako jejich předchůdci a nadšeně si myslí, že najdou spasení. Myslí si, že jejich pouť je vrcholem jich samých, že je to rozvinutí sama sebe, ale ve skutečnosti sou jen jedním z přírozených směrů který z nich dělá jejich realita, která začíná svoji dalekosáhlou činnost někde, kde to ani nedokážeme pochopit. Svůj život díky tomu vnímám minimalisticky, nemůžu se spontánně ponořit do sebe. Cítím se víc jako zmatenej pozorovatel, kterej stojí mimo svodidla frekventované dálnice než někdo, kdo by v tomhle směru mohl spadnout do spontánního prožívání sama sebe. Nemůžu uvěřit cestě o které vím, že je jen předem zinscenovaným tokem činností a situací, který ze mě dělají miniaturní součást neosobního děje přesahujícího mě samotnýho. Pokusy o sžití se s určitou vírou nebo filosofií pak vnímám šíleně synteticky, falešně a násilně.

Samozřejmě, můžete mi odvětit, že tímhle stylem bych mohl uvažovat u jakýhokoliv lidskýho rozhodnutí nebo celýho života. Jenže, většina procesů je už tak zautomatizovaných, běžných a nezásadních, že jim přirozeně nepříkládám důležitost. Žijou si svým miniaturním životem… svoji stereotypní podstatou nemají význam ani cenu. Kdežto náhlá objednávka požadující doručení víry nebo filosofie v době kdy je člověk shodou náhod součástí události, který neobsahují jiný východisko než přijmutí právě té víry nebo filosofie, je trošku podezdřela a né zrovna dvakrát důvěryhodná. Nemůžete přece spontánně věřit něčemu, co k lidem přichází jen když májí jediný východisko…

Na přijmutí jedinýho východiska nedokážu uvažovat příliš spontánně. Nemůžu mu tím pádem uvěřit a ponořit se do něj. Neponořím se do něj, protože vím, že v lidské historii je jen nucenou cenou útěchy, kterou jedinci se spontánním myšlením a absencí jakýhosi globálního nadhledu, neuvědoměle přijímají a považujou za spasení. Což je sice na jednu stranu krásný a já bych se tomu chtěl taky poddat, ale když vidíte, jak se věci mají, tak to moc nejde.

Když nad těma lidma přemýšlím, tak si říkám, že sou takovým poslem dobrých zpráv. Pošťákem naděje, kterej šíří virus štěstí, kterej by měl lidi naučit určitýmu zklidnění sama sebe. Působí na mě jakoby měli misi o které ani sami oni neví. Jakoby byli oblblí teorií, která sama o sobě nemůže v téhle hektické době totálně fungovat, ale její rozšíření společně se spontánní a upřímnou vírou v její funkčnost + absencí nadhledu sebe samotnýho, uspokojí určitou touhu po sebepoznávání, kterou tuhle lidi vyhledávají. Následně jim tahle teorie zabaví mozek, vytvoří podmínky pro určitou autosugesci a už se frčí na budování teorie v praxi. Spontánnost pracuje a člověk je živenej nadějí v lepší život…

Tak, a teď bysme si mohli znova přečíst první odstavec a zůstat u něj, že? Vrátit se do jedné z mých osobností, která funguje, když mám bdělou mysl. Když se můj mozek necítí prázdnej a nechcípá sám v sobě. Když sou kolem mě podněty, který mě naplňujou a díky, kterým mám energii. Moje hlava pak tím pádem nemůže dávat tolik prostoru myšlenkám, který by takovej prostor ani dostat neměly… ehm, kde teda seženu tu skautskou spontánnost? …a nadhledu sama sebe se mám prosím zbavit kde? Nechcete ho někdo? Dám vám ho zadarmo. Nelíbí se mi a nehodí se mi… blbě se s ním funguje a celkem mi to kazí průběh procházení na téhle planetě… tak co, nechcete ho někdo? Vyměním za spontánnost, ta mi prej chybí… pak sám sebe přesvědčím, přísahám ;)

V REALITĚ NIČEHO…

Ač se mi dost líbí, když někdo dospěje do bodu, kdy se dokáže dobrovolně vzdát svýho života, tak si říkám, že bych něco takovýho nikdy nedokázal udělat. Představa nebytí, neuvědomování si sama sebe je příjemná, ale vím, že je ve mně určitá část, která by mně asi za sebehorších situacích držela furt nad hladinou. Je to moje ego. Arogantní, tvrdohlavej a vzpurnej hajzl, kterej by nedokázal odejít bez toho, aniž by ostatním nakopal prdel. A né, teď se nebavíme o fyzické stránce, ale o tom, co můžu vytvořit, kde můžu získat uznání a díky tomu i především dlouhodobě chybějící pocit potěšení. Všechny ty věci, který sem nikdy neměl a který mě poslední dobou drtí, sou moji výzvou a hnacím motorem.

Vždycky, když ležím doma a nemůžu se zbavit těch svých bublajících, sebesžírajících křečí, tak si říkám, že by bylo lepší nebýt. Vypnout svoji existenci a ukončit toho hyperaktivního sráče, kterej mě chce zničit zevnitř. Ta představa je pěkná a romantická. Líbí se mi, když někdo dospěje do bodu, kdy překoná sám sebe a zbaví se toho nejcenějšího co měl. Ten poslední vynucenej čin vzniká asi z tragedie a není to nic veselýho, ale při představě klidu, kterej nastane při přerušení svýho života, věřím, že výsledek je lepší než příčina údálostí, který vedly k tomuhle rozhodnutí.

Já bych tohle nedokázal. Vím, že kdybych to někdy udělal, tak bych byl přesně jeden z těch sráčů, kteří si záměrně nekvalitně podřezají žíly, zavolají si záchranku a následně čekají, že se o ně někdo bude zajímat. Že tímhle zásadním a vážným činem přimějou druhý k větší pozornosti.
Já chci ještě žít. Vím, že si dost často říkám, že ne, ale zároveň vím, že mám potencial, kterej ještě nebyl využitej a kterým na sebe snad upozorním jiným způsobem. Stejně tak mi přijde, že všechny ty sebesžírající pocity, který mě kolikrát totálně rozsekávaj, povedou jednou na lepší cestu. Jejich bodavost mě nutí se sebou něco dělat a přehodnocovat styl, kterým procházím světem. Vím, že je to boj na dlouhou trať, ale když vidím, že nejvíc věcí se v mým životě změnilo v průběhu posledního roku, tak to pravděpodobně vypadá, že se budou měnit dál. Nechci si příliš fandit a oblbovat se naději jak to dělá kde kdo, ale pár procesů se začíná opravdu trošku hýbat a mohlo by to být lepší. Přišlo sice ještě víc temnoty, která se rozhodla usídlit v mým už tak dost hnusem zdegenerovaným mozku, ale taky přišla spousta ponaučení a já se snažím doufat, že jich přijde ještě víc. A že díky ním a mýmu přehodnocení svýho života, přijde i něco lepšího.

Už pěkných pár let vím, že můj prožitek ze situací kolem mě, je nějakej pátek ztlumenej. Že se něco posralo v mým mozku a prožitek ze všeho kolem odešel do prázdna. Neustale nad tím přemýšlím a ptám se sám sebe, co se stalo a proč to tak musí být. Je to jako zkurvený prokletí. Představte si, že většina situací, který zažíváte Vás nebaví. Že všechno to běžný v čem ostatní nachází uspokojení, je pro vás teď jen mrtvou šedí. Nezajímá vás, co vám kdo říká, lidi sou jako mrtvoly a vy chcípáte ze svýho neuspokojenýho chtíče. Nikdo vám nemá co nabídnout…

I to je důvod, proč by člověk nejraději nebyl. Proč by se konečně dokopal k vypnutí sama sebe. Jenže je tu furt naděje, ten uměle vyrobenej pocit, kterej si v hlavě vytváříte, když nechcete umřít v sobě samým, když si chcete namluvit, že to bude dobrý, že ta vnitřní bestie jednou zmizí…

Tenhle uměle vytvořenej produkt mýho mozku mi říká, že díky minimálnímu prožitku začnu vyhledávat atypický situace. Což už občas dělám a říkám si, že by mě to mohlo dovízt na lepší místo. Na level, kde budu mít pocit zadostiučinění a budu žít. Teď jen uvěřit té naději. Přesvědčit sám sebe, že její příjmutí není o falešným namlouvání a sebeutěšování, ale že opravdu výchází z objektivního pozorování událostí a procesů, který vypadají, že by mohly vízt k postupnýmu zabavení mýho nevyužitýho a sebechcípajícího mozku…

NENÍ POTŘEBA SE VÁZAT…

Je to zvláštní. Dřív sem měl potřebu si například vetšinu hudebních nosičů nebo knížek kupovat original.Vyvolávalo to ve mně nejspíš pocit, že něco vlastním. Že sem obohacenej majetkem, kterej můj život dělá do určité míry robusnějším. Nebyl sem nic, kolem mě byly desky a knížky, který mě částečně identifikovaly. Ukazovaly kým jsem, co sem prožil, z čeho sem načerpal a já mohl mít pocit, že něco znamenám. Že se můj život může opřít o důkazy mé existence a já si můžu říct, že nejsem jen stín, kterej prochází časem. Jenže, když se dostanete do situace, kdy se za poslední rok stěhujete už potřetí, tak vlastně zjistíte kolik nadbytečných věcí máte kolem sebe.

Nemají absolutně nic společnýho s vaši přirozeností. Nejsou k vám duševně ani fyzicky připevněný a vy přicházíte k názoru, že je vlastně vůbec nepotřebujete. Že to nejdůležitější co máte, je do jisté míry ve vaší hlavě, na zahraničních serverech nebo ve vašich rukou. Ve vašich letitých schopnostech, který vám umožnily chytnout jakejkoliv kytarovej nástroj a zahrát co vás uspokojuje.

Kdyby mně někdo před lety řekl, že se mi bude líbit představa toho, že mě začíná uspokojovat nemít kolem sebe nic, co by mě mohlo nějakým způsobem omezovat a brzdit ve svobodné migraci, tak bych mu asi řekl, že je to blbost. Že su člověk, kterej má rád sbírku svých desek, že mi záleží na tom mít pěkně vybavenej pokoj a že sem zvyklej žít v komfortu. Jasně, nepřiznal bych, že je to komfort, ale teď zpětně si to uvědomuju.

Musel sem mít kdejakou kravinu, vše muselo být přesně zajištěný a já se akorat svazoval zbytečnostma, který sem si nikdy neuvědomoval dokud sem se nedostal do pozice člověka, kterej se chce cítit co nejvíc svobodně a nezávisle.

Když nad tím přemýšlím, tak se musím smát aji tomu, jaká byla má představa vybavenýho bytu před lety a jaká je teď. Nebudu vás zdržovat tím, jaká byla, ale řeknu vám jaká je teď. Stačilo by vám, kdybyste ve své garsonce měli jen matračku, židli a dva stoly? Mně to stačí a ta představa se mi kurevsky líbí. Je naprosto uspokojující, když si uvědomíte, že nemáte nic. Že se můžete kdykoliv sbalit a vypadnout. Nic vás netíží, nic vás netrápí. Chcete jít pryč? Běžte, neexistuje nic, co by vás svazovalo.

Když se nad tím znova zamyslím, tak si s úžasem uvědomuju, že mi stačí fakt málo. Potřebuju prostor, kde můžu zaznamenat svoje myšlenky. Psací prostředek pro jejich realizaci mně splňuje můj dlouholetý kamarád notebook. Tahle malinká přenosná mašinka mi je taky nápomocna, když vytáhnu kytaru a chci si skládat hudbu. Nepotřebuju komba, nepotřebuju aparatury. Stačí mi, když vytáhnu kytaru, zapojím ji přes kabel do počítače a opět zaznamenám náladu, která musela být přetvořena v melodii.

Organizace času, články, posty… v tom mi dopomáhá smartphone a opět můj starej dobrej  laptop. V tomhle se mi právě líbí princip internetu. Stačí si pamatovat hesla a niknejmy a můžete se zaznamenat kdekoliv. Můžete označit stopu svýho bytí a jít dál. Vaše přítomnost z určité doby je zaznamenana na téměř nesmrtelných serverech a vy můžete mít pocit, že nežijete zbytečně. Že ikdyž se z vás začíná stávat tulák, kterej nemá stálý místo a je mu to solidně u prdele, tak jeho myšlenky zůstávají. Přežívají někde ve virtualním prostoru a sou k dispozici každýmu, kdo z vás chce čerpat. Kdo vám svým přečtením chce dát pocit, že váš život má nějakou hodnotu a že nejste mrtví a nezaznamenaní…

Knížky a desky dám pravděpodobně do správy matce. Vím, že bych se jich zbavit nedokázal a vlastně ani nechci. Ale už vím, že si nepotřebuju kupovat 99% robusních nosičů, abych měl pocit, že něco znamenám. Abych si mohl říct, že můj život je něčím obalenej. Že nejsem jen prázdná schránka bez ničeho. A víte co? Já nejsem prázdná schránka bez ničeho. Poslední dobou si uvědomuju, jak je můj mozek úžasnej. Když pominu chvíle, kdy se občas necítím úplně OK, tak si sám sebe dost vážím. Vytvářejí se mi v mozku hodnoty a názory, který sem společně s pár dalšíma lidma začal realizovat ve fyzickým světě a to je skvělý. Najednou si uvědomíte, že si nemáte potřebu dokazovat svoji prázdnou existenci vlastnictvím. Máte váš mozek, kterej začal vymýšlet naprosto genialní věci a za to ho máte rádi. Máte rádi sami sebe, protože zevnitř konečně z části fungujete. Není tam tolik prázdno, je tam určitej zárodek geniality, kterej začíná pracovat a přetváří sama sebe v život kolem vás. V malinkatou setinku dobra, která vždycky dobrem nebyla a ještě dlouho z ultravětšinové části nebude.

Fakt se mi celá tahle představa líbí. Stejně tak se mi líbí, že mám ve smlouvě jen měsíční výpovědní lhůtu. Kdykoliv mi to tady nebude vyhovovat nebo mě bude cokoliv srát, tak jen zavolám, že končím a pujdu zas někam dál.

Zjistil sem, že najít si novej relativně levnej byt je lehký. Stačí nebýt lempl, pár dní v tahu strávit u netu a vždycky se objeví levnější varianta toho co je běžně v nabídce. Vlastně mi to teď přijde fakt lehký a skvělý. Jakoby byla vždycky možnost mít volbu někam utýct. Trošku se odklonit od aktualního stereotypu, kterej nebývá zrovna dvakrát příjemným společníkem.

V tomhle si začínám asi uvědomovat, že z části vnitřně pohrdám lidma, kteří se musí neustale něčím vázat. Musí mít domy, být zotročeni hypotékama, táhnout za sebou zátěž v podobě děcek, který z jejich života udělaly jen trosky na výrobu peněz a pak si ještě stěžovat. Vím, že nemám právo jema pohrdat, jen mi ty jejich sebetýrající se životy začínají připadat směšný. Ale sou to výsledky jejich potřeb, mě to nijak neomezuje, vlastně mě to motivuje neskončit jak oni a to je naprosto osvobozující.

Nemám nic. A čím víc snižuju počet fyzických závislostí, tím víc si uvědomuju, že se cítím líp, což je super. Cítím, že sem jen jakejsi anonymní týpek někde v zasraným šedým paneláků uprostřed hnusnýho sídliště z kterýho můžu kdykoliv utýct. Můžu se sbalit, dát výpověď v práci, vymrdat se na všechno a cestovat si někde po evropě. Jakoby nebylo nic, co by mě mohlo brzdit.

Mrzí mě, že sem se k tomuhle nikdy nedostal dřív. Matka mě hodně vychovávala ke vztahu k věcem. Vše je drahý, všeho si važ a hlavně potřebuješ i to, co ve skutečnosti nepotřebuješ. Musíš žít v blahobytu bez kterýho by ses klidně obešel a musíš si kupovat to co vlastně není tak nutný. To byla taková celá naše rodinná „filosofie“ a já ji asi pořádně mrdám. Regulerně zjišťuju, že sem se od ní z velké části odprostil a mám z toho upřímně osvobozující se pocity.

Byl sem obklopenej tolika věcma, který nepotřebujete k životu, že se tomu až směju. Nežiju proto, abych vlastnil nějakej obraz nebo měl pěkně namalovanej pokoj. Vlastnictví nějakýho pozemku nebo baráku si taky nevezmu do hrobu. Já budu mrtvej, moje aktualní myšlení už nebude existovat a já bych se proto měl vázat k nějaké části z hlíny a cihel, abych se na těch pár let pobytu na téhle planetě zotročil ještě víc než je možný? Abych mohl chodit po něčem u čeho bych měl falešnej pocit, že sem toho vlastníkem? Nepřijde vám to trošku praštěný? Mně to praštěný začíná připadat a musím se tomu smát. Všichni musí něco vlastnit, musí něco mít, držet to v rukou, mít na to papíry a kochat se tím, že je k jejich životu něco přikovanýho. Z laickýho pohledu mi to začíná připadat přirozeně nelogický.

Když přemýšlím nad smyslem svýho života, tak jediný k čemu přicházím, je spontánní prožitek z aktualně probíhajícího okamžiku. Tzn: Prožívat to co se kolem mě právě děje a maximalně toho využívat. Zabavit svůj mozek, tak aby nemusel přemýšlet nad tím proč žije. Aby nedošlo ke kladení existencionalních otázek pokaždé, když cítí, že nemá nic pro co by žil. Do toho mi spadají nejspontánnější lidský potřeby jako je jídlo, sex, radost nebo naopak a především aktivity, který mýmu životu dají přesah a já nebudu mít pocit, že sem z tohodle světa odešel, aniž bych se ho nějak dotkl. Jasně, můžete mi říct, že i ty aktivity sou do určité míry svazující. Že mě to může zotročit stejně jako hypotéka, děti nebo nadbytkový potřeby kvuli kterým nadměrně pracuju, ale já myslím, že ne. Nevážu se k ničemu. Pokud můžu aktualně pomoct nebo se u mě objeví pocit, že mám potřebu něco vytvořit, rád to udělám, ale nikdy to nedělám tak, aby mě to svázalo. Nedokázal bych si představit pocit, kdy bych si musel říct „Tak a teď je to v prdeli, moje závazky mě trvale omezily na příštích 20 let a já se můžu jít tak maximalně zabít“. Aktualně sem svobodnej a sem za to rád.

Vím, že mi řeknete, že pro spoustu lidí ten spontánní prožitek z probíhající chvíle umožňuje playstation, radost z novýho obrazu, pěkné vázy nebo sada pořádně pohodlných křesel. To nikomu neberu a chápu, že některý z těch věcí můžou být potřebný, ale spousta z nich je fakt nadbytek, kterej nepotřebujete. Ikdyž je mi to vlastně z velké části jedno. Svýma zbytečnýma potřebama se tak maximalně zotročujou oni, né já.

Když vidím, kam se začínám dostávat, tak se popravdě aji trošku děsím toho, jak dopadnu. Né toho výsledku, ale představy té změny. Před lety bych se nedokázal vzdát poloviny věcí, který teďka považuju za směšný a za 5 let to bude asi ještě větší extrem.

Aktualně sem v práci, kde se mám dobře jak prase v žitě. Dobrý peníze, dobří nadřízení, celkem v pohodě režim. Takže je logický, že u mě vyvstává otázka, jestli někdy dokážu dát výpověď a vypadnout někam do prdele.

A víte co? Bez jakýhokoliv náznaku namlouvání věřím tomu, že jo. Vidím jak se měním, vidím, že moje potřeby už nejsou tak konzervativní jak byly a když k tomu připočtu moji nenávist ke stereotypu, tak vím, že to už fakt dlouho nepotrvá a já skončím úplně v jiným světě podle jiných pravidel. Prostě si začínám uvědomovat, že všechno mrdám a je to skvělý. Jenom srovnání toho, jakej sem byl a co se mi v hlavě tvoří teď je krásný a pozitivní. Vím, že spousta budoucích situací bude lepších a pestřejších. Prostě cítím, že sem někde na pomezí dvou světů a že ještě potřebuju zažít pár hnusných stereotypních sraček, abych se už zcela upřímně dostal do bodu, kdy si řeknu „Tak tohle fakt ne“…

Jedna známá mi kdysi říkala, že jí socky na hlavasu přijdou super. Že se odprostily od systému a žijou si částečně ve svým. Tehdy sem to moc nedokázal pochopit. Má jediná představa odproštění od systému nebyla spjatá s alkoholismem, fetem, leností pracovat atd. Teď to trošku začínám chápat. Byl sem podvědomě naučenej tyhle lidi nenávidět, protože nežijou podle většiny, nepodporujou system. Vím, zní to dost jednoduše, ale spousta lidských reakcí má ve skutečnosti dost jednoduchou příčinu.

Můj velkej protiargument je ten, že oni si cestu na ulici nevybrali dobrovolně. Neřekli si „Jebu na system, budu žít na ulici“. Spíš ten tlak systému (kterej za tlak až tak nepovažuju) prostě nezvládli a dostali se k jedinýmu možnýmu způsobu života, kterej jim zbývá. Nedostali se k němu protože by chtěli, ale protože jim nic jinýho nezbývalo a oni se s tím dokázali uspokojit. To je důvod, proč si jich nemůžu vážit. Ale pokud se někdo schopnej dokáže dobrovolně vzdát tohodle řádu, kterej nám určuje nějaký pravidla, tak je to super. Neříkám, že na furt, ale myslím, že téměř vždycky existuje možnost vypadnout do světa, žít z kontyšů, bydlet přes couchsurfing, v laciných hostelech atd… (To se mi to povídá, když sem to nezažil, co?)

Prostě začínám věřit, že se to dá celkem dobře ojebat. Určitá závislost tady bude vždycky, ale nebude tak velká. Člověk se jen musí naučit vzdát sraček, který považuje za důležitý, ale ve skutečnosti zas tak důležitý nejsou.

Uff… začal sem s knížkama a deskama, ale dostal sem se úplně k něčemu jinýmu. Jedno ani druhý není zbytečnost, kterou byste nepotřebovali. Hudba krásně stimuluje mozek a knížky můžou zabavit vaši fantasii. Dát vašemu mozku další podněty k přemýšlení. Jen si je potřeba uvědomit, jestli je fakt nutný se obklopovat nadbytkem věcí, který ve finále postrádají nabídku aktualního a spontánního uspokojení. Je potřeba se zeptat sám sebe „Potřebuju tohle opravdu k životu?“

V hodně procentech případů zjistíte, že až tak ne nebo že existuje i výhodnější a úspornější alternativa a že většina věcí co máte kolem sebe sou opravdu jenom nepřímo vnuceným nadbytkem, kterej považujete mylně za nutnost… to si právě začínám uvědomovat já…

ODLAMUJÍCÍ SE HNUSNÁ ČÁST, KTERÁ MĚ NEBAVÍ

Chtěl bych, aby tomu tak nebylo, ale občas si říkám, že nenávist je asi jediný řešení, jak přejít přítomnosti intenzivního pocitu zrady. Buď se můžete odprostit od svýho ega, pokusit se člověku odpustit a pak stejně trpět pokaždé, když se s ním bavíte nebo ho vymazat z povrchu zemskýho a začít ho pěkně nenávidět. Posílit svoje myšlenky, který vychází z pocitu náhle samoty a  dát jim pořádnou tvář.

Vím, že to zní asi nedozrále a směšně, ale nikdy sem se přes tohle nedokázal překonat. Buď můžu omezovat sám sebe a cítit se na hovno nebo se můžu obrnit a z člověka, kterýho mám rád udělat nepřítele. Dát pořádně nažrat svýmu egu a dotyčnýho odepsat jak se patří.

Vážně bych chtěl, aby tomu tak nebylo, ale když se vám v životě dostane jen přílišné přítomnosti sebe samotnýho, tak už nechcete být ten nevzdorující debil, kterej řekne, že je to v pohodě, odkejve vše co se říká a bude dělat, že je to ok. Už vás to nebaví, nechcete být takoví a máte se chuť mstít. Ublížit člověku co ublížil vám a mít možnost pozorovat jak trpí. Koukat se jak chcípá ve vlastních křečích, stát nad ním a říkat „Vidíš? Tak takle sem se cítil já, je ti to příjemný?“.

Nechci, aby to tak bylo. Je to hnusný a bere mi to energii. Furt za sebou táhnu jen nějaký mrtvoly a vím, že mi to zrovna dvakrát neprospívá. Jen už nic jinýho nezbývá. Je to jediná obrana jakou mám. Vím, že není dokonalá a vlastně vůbec dobrá, ale jinak bych se topil ve svých sebelítostných stavech. Snažím se pracovat se svoji myslí. Odprostit se od toho co mi konkrétní dotyčnej udělal, ale moc to nejde. Je ve mně příliš mnoho zloby a vzteku, který mi už zatemňujou rozumný chápání a já se nemůžu vrátit tam, kde sem neměl ještě tak deformovanou a zkaženou mysl.

Posun je, že už si tohle uvědomuju. Že vím, že celá tahle obrana je na jednu stranu dost kontraproduktivní, ale na druhou se toho stále nedokážu vzdát, protože mi to pomáhá překonat hovna, který občas nejsou dvakrát příjemný.

S každým dalším člověkem, kterej mě takle podkopne se to jenom prohlubuje a já se uzavírám víc do sebe. Vážně bych si přál, aby tomu tak nebylo, ale když vám každej trošku zásadní člověk ve vašem životě dá vnitřní mír a pak vám ho zase hodně rychle vezme, tak už moc není cesty zpět. Tyhle lidi, kteří vám nějakým způsobem ublížili chtějí, aby ste se přesto překonali, aby ste byli schopní se s něma zase bavit. Jenže to nejde.

Vím, že nemusí být nutně špatní ani zlí. Možná to zní jakobych z nich dělal zmrdy, ale kolikrát si to ani nemyslím, vlastně to nikdy zmrdi nebyli, jen maj svoje priority a já do nich už nepatřím. To samozřejmě bolí a není lehký se přes to překonat.

Většina z nich nikdy nezažila tolik vzteku, kterej se ve vás nahromadí a pak to podle toho vypadá. Měli předpoklady proto žít bohatej život. Jak na kamarády, tak partnery, tak na prožitky. Říká se jim to hrozně lehce a moje chování jim přijde egoistický, hloupý a nedozrálý. Jenže vím, že kdyby zažili to co já, tak by můj stav pochopili.

Pamatuju si na léta, kdy sem neměl s kým jít ven. Na období, kdy sem kurevsky potřeboval přátelé a nebyl nikdo, kdo by mně nějakým způsobem uspokojoval, s kým bych mohl jít do přírody, smát se a prožívat život. Pamatuju si jakoby to bylo teď. Sedící celý léto u sebe doma nebo procházející se venku, koukající jak je pěkně a přemýšlející nad tím, proč není nikdo komu bych mohl zavolat a kdo by ve mně nevyvolával pocit sebezžírající samoty. Proč neexistujou lidi s kterýma bych něco prožil. Bylo období, kdy nebylo vůbec nic a pak po letech přijde člověk, kterej vás z téhle sračky částečně vytáhne a až ho omrzíte, tak vás do ní hodí zase pěkně zpátky. Jen ať se v ní vyrochníte, není to jeho věc, on jde dál…

To pak nenesete zrovna nejlíp. Když už ste zase v těch svých prázdných sračkách, tak hledáte řešení a až přejde pocit sebelítosti a aktualního šoku z pádu na zem, tak se začne tvořit obrana a nenávist už je za vrátkama. Klepe na vás a říká vám, že už je tady, že teď se nemusíte bát, všechno bude dobrý.

Mimochodem, shodou náhod sem onehdá zažil dva dny mezi lidma s kterýma sem se cítil dobře a kteří mi zabavili mozek. Ten pocit, kterej mě posledních pár týdnů sužuje byl na chvíli skoro pryč. Cítil sem se využitě. Nebyly to ty klasický pokrytecký debaty plný hoven, kdy děláte že posloucháte a přesto ste myšlenkama jinde a ptáte se proč žijete. Byla to spontánnost sama. Bavili sme se o smyslu života, hodiny sme dokázali debatovat o definici přirozenosti a já měl po dlouhé době pocit, že žiju. Najednou sem zapomněl na to všechno co mě trápí. Můj mozek byl zabavenej a já jen koukal. Poslouchal sem názory na který mě bavilo reagovat, u kterých sem musel přemýšlet a já si říkal, že tahle debata má přesah do mýho vnitřního já. Bylo až pěkný, jak sem chvíli nemyslel na to, že žiju jen proto, abych přemýšlel nad tím proč žiju.

Vím, že kdybych měl kolem sebe takovýdle lidi, tak mi v mozku nevznikne tolik hnusu.

Frustrace a vztek ze samoty a tím pádem určitá závislost na někom by nebyla tak intenzivní a já bych se cítil v pohodě a naučil se tohle odloučení překonat. Bohužel to tak není a má hlava věnuje příliš mnoho prostoru někomu, kdo by tolik prostoru ani dostat neměl.

V tomhle si občas připadám jak magor. Chtěl bych jim ubližovat a zničit je. Bez náznaku jakýhokoliv svědomí je pronásledovat a pak se ptát, proč mi to udělali, jestli jim to přijde v pohodě. Jenže vím, že takovej nejsem. Je to velice lákavá představa a občas mě udržuje při životě, ale musím se toho zbavit. Musím začít žít, doufat, že jednou budu obklopenej lidma z kterých nebudu mít pocit, že se cítím ještě víc sám…

Do té doby nebude jednoduchý sjednat nápravu u sebe v mozku…

  • edit 2018: Nenávist je zbytečná unavující sračka, vyserte se na ni ;)

TAM NĚKDE JE NADĚJE…

Pokud bych měl vylízt na nějakou horu a zařvat co nejvíc zjednodušenej souhrn mých pocitů posledních pár let, tak by to bylo asi něco jako „Cítím se sám“.

Tři slova, který se celej život snažím přetvořit v něco jinýho. Malinká větička, kterou se furt pokouším obejít a dávat jí jiný jména. Pocit, kterej se snažím zatlačit do pozadí a nepřipouštět si ho. Jenže on tu furt je…

Teď bych měl asi napsat něco jako „Ale poslední dobou už cítím, že ho zas tak ignorovat nejde…“, ale ono to jde. Prozatím se ukrývat dá a myslím, že ještě nějakou dobu bude, jen cítím, že čím víc celou tu prázdnotu potlačuju a snažím se furt přežívat nějakýma oklikama, tím víc vím, že sem těžší. Že za sebou táhnu jakejsi balvan, kterej mě víc a víc omezuje a kterej mě asi jednou zabije.

Můžete běhat, pracovat víc než obvykle, hulit, aby ste mohli komunikovat s lidma, kteří vás ve skutečnosti nezajímají, můžete se taky záměrně snažit přijmout starosti, který by vás měly odklonit od pocitů, kterým se chcete vyhnout, ale když se ráno probudíte se svírajícím se žaludkem a najednou není nikdo s kým by ste si pokecali, komu byste zavolali, aby šel ven a řekli mu, že si vážíte jeho přítomnosti, tak se cítíte neúplní.

Aktualní změna ročního období tohle akorat podporuje, vrácí mě přesně 12 měsíců zpět a můj mozek srovnává. Má cenu psát, co, kde a s kým sem zažil? Asi ne, snad jen řeknu, že sem se aspoň chvíli necítil sám. O to víc na hovno je, když přijde Vaše nejoblíbenější část roku a vy ji nemáte s kým sdílet. Lidi sice něco melou, ale vás to nezajímá, jejich přítomnost vám akorat ukazuje, že je možná lepší být sám než se křečovitě snažit někoho chytit a vytáhnout z něj část, která by vás mohla zajímat.

Žiju si v jakési své melancholii a říkám si, že celý tohle představení plný nevyužitelnosti bude mít jednou nějakej smysl. Že teď se sice cítím sám, ale že mě to v budoucnosti dovede na místo, kde se najdu. Kde se jakási má nekompatibilní a nepoužitelná část stane využitelnou.

Furt věřím, že tam někde je naděje. Že najdu něco u čeho nebudu mít pocit, že zahazuju svůj život pouhým procházením časem.

Rád bych vypadl. Vím, zní to asi směšně, protože to teď říká každej a polovina lidí o tom jen mluví, ale mě už ty neustale opakující se podněty fakt jen zabijí. Jen se obávám, že jde pouze o další útěk. Že pokud bych vypadl a zažil si prvních pár týdnů cestování, spaní někde pod mostem a v laciných hostelech, tak bych stejně zase skončil pohlcenej prázdnotou. Zní to hrozně negativně, že? Možná to vypadá, že hledám vymluvu, proč to nejde, ale ta je jiná… nechci znít jako sráč, jen se prostě bojím toho, že když vypadnu, tak už skončím úplně bez lidí a to by pro mě nedopadlo dobře. Proto furt čekám a doufám, že narazím na někoho, kdo by chtěl cestovat se mnou, sdílet podněty, poslouchat moje názory na ně.

Pro lidi, kteří trávili v životě dostatek času ve společnosti nebo měli dlouholetýho partnera je předchozí odstavec asi sráčskej, ale myslím, že kdyby si zažili absenci kamarádů, nemožnost se aspoň jednou v životě o někoho opřít, tak by pochopili, proč už nechci vše dělat sám. Ono je dost jednoduchý poučovat o motivaci k věcem a situacím, ale většinou poučujou právě ti, kteří nejlepší léta života strávili opření o někoho.  Lidi, kteří měli přirozený předpoklady pro to být kompatibilnější s ostatníma lidma. Nikdy se v nich nenahromadilo tolik nenávisti, nikdy nezažili jaký to je se krčit v klubíčku a chcípat vnitřní prázdnotou. Sou zdraví a nenarušení. Tihle nejvíc poučujou. Ale fakt nechci znít jako sráč, pokud se mi nerozjede po nahrání mé „sólové“ desky kapela, tak bych příští léto asi fakt dal výpověď v práci a šel hledat využití svýho života někde po světě…

Poslední dobou sem si celkem oblíbil trávu. Zjistil sem, že když su zhulenej, tak sem schopnej komunikovat s lidma, kteří mě v normálním stavu vědomí moc nezajímají. Jasně, vím, že být uměle spokojenej a přizpůsobovat se idiotům je degradace sama sebe a možnej krok zpět, ale i díky těmhle lidem se můžu dostat k někomu, kdo můj život změní od základu. Takže je to víceméně takový nutný zlo, který mně může přinýst spasení.

Abych zabil svoje letargický melancholie, tak sem začal mixovat různý detoxikační sračky (chlorella vulgaris, spirulla, odšťavněná kopřiva) s extra silnou porcí kafé a fakt si to občas užívám. Představte si, že můžete jíst něco, co váš organismus zbaví sraček, tím pádem nevzniká taková tolerance na stimulanty a takový kafé na vás pak opravdu působí jakoby Vám bylo šest. To je pak solidní macho přehlídka. Chodím nakopanej v práci, připadám si jak největší heterosexual a mám pocit, že bych dokázal zbořit svět. Úplně mi to zabijí citlivost a já mám zase pocit, že můžu trošku normálně žít.

(PS: Myslím, že s tím má co dočinění i veganství. 12 let sem sice nejedl maso, ale stravoval sem se dost prasácky, takže tělo mohlo být furt zasraný nějakýma sračkama a tím pádem mělo větší toleranci vůči stimulantům. Teď nejím nejenom nic živočišnýho, ale už sem z jídelníčku vynechal všechny ty coca coly, nezdravý emulgatorový sračky a podobně. I to může mít vliv)

Nakopanost mi zabijí city. Tráva bolest přesune do ústraní, protože se váš mozek chytne jiné myšlenky a v té se najednou ztratí. Trvá pak dlouho než si zase uvědomí, co ho v realitě sere. Solidní dávka kafé za pomocí mých detoxikačních věciček mě zbavuje hlubších a smutnějších emocí a já mám pocit, že se obejdu bez lidí, kteří v mým životě nemůžou být. Vlastně mám pocit, že bych jim všem mohl nakopat prdel. Samozřejmě to neventiluju, nikdy mi nebyli sympatičtí lidi, kteří za pomocí jiných látek byli chytří jak radio.

Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že můj přirozenej stav musí být hrozně mrtvej a melancholickej. Vím, že mám v povaze si věci dost brát. Bylo tomu tak od malička a vím, že i právě moje reakce, který vznikly jako následek chování druhých vůči mojí osobě, zavinily celou tuhle izolaci. V dětství byla důsledkem jen sebelítost, zraněnej pocit člověka, kterej nechápal, proč se do něj ostatní serou. V pozdější pubertě a dospělosti vznikla pak už jen nesnášenlivost. Jedinej možnej pocit obrany, kterej můžete mít vůči vetřelcům, kteří vás nějakým způsobem zneužijou pro svůj prospěch.

V tomhle má dost právě nevýhodu tráva. Začíná ve mně probouzet pocity, který sem nezažil pěkných pár let a já mám pocit, že se celá tahle obranná škatulka občas bortí. Od té doby co hulím celkem častěji se i ve střízlivým stavu cítím víc uvolněnější. Všímám si, že mluvím víc upřímně, věci vidím jednodušeji a sem spokojenější. Ale na druhou stranu nic se nesmí přehánět. Tráva je mistr v ničení kritickýho myšlení a o to já přijít nehodlám. Stačí, když si uvědomím, že se cítím nějak podezdřele v pohodě a vím, že dneska si nedám. Nechci skončit jak slintající dement, kterýmu všechno přijde ok. Na druhou stranu troška potlačení sama sebe neuškodí. Přemýšlím příliš moc a v částečným zjednodušení mýho já bych zas takovej problém neviděl…

Mimochodem, je legrační zpětně pozorovat sebe samotnýho pod vlivem téhle malé kouzelné rostlinky. Chtěli byste se někdy vrátit do svýho osmnáctiletýho já? Nebo do nějaké určité části života, kdy ste byli v pohodě? Kdy neexistovala ještě taková bariera, která vznikla díky lidem, kteří se do vás srali a dávali vám najevo, že ste hovno? Zahulte si. Minimálně já sem zase ve svých 20-ti a je to fajn. Mám rád svoje vnitřní dítě, dlouho sem ho necítil. Vážím si jeho rozvernosti, čilosti a touhy po životě. Myslím, že je to ta přirozenějši a příjemnější část mé osobnosti u které mě jen mrzí, že musela odplout tak daleko. Vzdát se aktualní reality v rámci zachování zdravýho rozumu…

PO PÁR LETECH VE FABRICE…

Je srandovní jak si někteří lidi dokážou dlouhodobě honit péro nad něčí neustálou neschopností. Například v práci. Měli sme tu dva borce, kteří kurvili všechno na co šáhli. Já sem to přešel, vím, že každej není genius a stejně tak vím, že sem byl ze začátku dost podobnej. Tihle ne, ti si stoupnout do drbacího kroužku a pracují na leštění svýho ega. Ujišťujou se, že je konečně někdo horší jak oni, a tak se můžou cítit o něco důležitěji. Kdykoliv tohle nastane, jdu raději do prdele, protože najednou nemám pocit, že sem mezi dospělýma, ale spíš mezi dětma. Mezi bandou nedoceněných mrzáků, kterým nikdo nikdy neprojevil pořádně úctu a tak musí provádět tenhle ritual plnej zbytečnýho povýšenectví z kterýho se mi chce blít.

Pokud by se mi měl někdo hnusit, tak to nebude člověk, kterej díky svojí neznalosti nezvládá svoji práci, ale ta druhá strana, která prostě musí do někoho rýt. To sou lidi na který koukám s mírným úsměvem a říkám si, že mají problem.

Pokaždé, když je v téhle situaci pozoruju, tak taky moc dobře vidím vnitřní neštěstí. Nedoceněnýho člověka, kterej se konečně může do někoho pustit a urvat si pořádnej kus žvance. Vidím nespokojený chlapy, kteří díky tomu, že v 18ti nepřemýšleli teď žijou od koruny ke koruně, denně spí vedle člověka, kterej je jim cizí a živí parchanty, kteří z nich dělají akorat stroje na výrobu peněz.

Sou to jen umírající a chodící individua, který pouze čekají až budou moct zabodnout svoje drápy. Až nastane příležitost a budou moct někoho potopit. Vyléčit si svoje rány, zbavit se těžkýho břemena a letět jako pták. Aspoň na chvíli, 20 let bez povýšení není jen tak. To se vám ten vztek zase brzo vrátí. Ale nebojte, děcka se rodí furt, nová várka už je pomalu na cestě a pak si zase pěkně vyhoníme.

To samý je se zveličováním problémů. Situace, která se dá obejít mávnutím ruky je najednou velkej problém. Postarší sběratelé zvětšování ega se najednou vyhrabou ze svých nor a už to začíná. Připisuje se důležitost. Vstupenky do světa velkých pánů sou na prodej a je jen na vás kolik si jich koupíte. Čím větší část tribuny zaberete, tím má váš život větší význam. Studování inženýři se zase stávají nulama a frustrovanej čecháček by vyřešil i to neřešitelný. Že je k tomu potřeba horlivá debata o pěti lidech, která trvá dvě hodiny, to je samozřejmě potřeba. Managment musí být sesazen, dělníci ovládnou zemi! Co přece takovej študovanej člověk může vědět!

SAVE THE WORLD

Začíná mi připadat zbytečně dramatický jak někteří lidi dávají přílišnou důležitost ochraně lidskýho života. Respektive se bavím o sebevraždách a nějakým dobrovolným dospění do bodu, kdy se člověk přímo či nepřímo rozhodne, že už se necítí na to, aby dál fungoval jako jedna z dalších součástek tohodle omezenýho světa. Sebevypnutí svýho vědomí mi přijde jako frajeřina… vážím si a téměř obdivuju každýho, kdo svůj život shledal jako zbytečnej. Jako přebytečnou těžkou zátěž, která akorat unavuje a brzdí…

Přijde mi to romantický a pěkný. Největší rebelie jakou můžete udělat je vzdát se svýho aktualního neohroženýho práva na prožitek. To popírá všechno. Pokud to teda budeme brát z lidskýho a sobeckýho pohledu. Jinak to nepopírá nic.

Lidi, kteří tohle nechápou sou většinou jedinci, kteří sou víceméně společensky nebo rodinně založení. Všeobecně mi přijde, že lidi, kteří tráví ve společnosti víc času nemají absolutní smysl pro degradaci lidskýho života. Sou tak ovlivnění prožitkama, který vychází ze souznění mezi známýma a kamarádama, že se nedokážou ponořit tak hluboko, aby pochopili, že člověk není středem vesmíru.

Jejich laťka je úplně jinde než laťka člověka, kterej žije sám ve svým ponurým světě. Vlastně ani nemusí být ponurej, může být nadnesenej, snažící se přiblížit pochopení vyšších principů. Může to být laťka, která se jen odprostila od tak nedůležitýho tvora jako je člověk…

INTENZITO VRAŤ SE…

Poslední dobou mám pocit, že můj prožitek ze situací kolem mě je téměř nulovej. Je asi normální, že čím je člověk starší, tím ztrácí radost z činností, který se průběhem času stávají stereotypníma, ale že to dopracuju tak daleko, že necítím pomalu radost ani nasranost a můj obličej se stává víc a víc kameným, to bych před lety neřekl…

Sem na koncertě a chtěl bych být zabavenej. Chtěl bych kecat s lidma, cítit se uspokojenej a poslouchat řeči, který mě budou zajímat. Místo toho jen sedím sám na baru, chvílama postávám, občas se dostanu do prázdné konverzace a jdu zase nevyplněnej dál.

Rád bych napsal, že tomu tak není, ale bohužel si začínám uvědomovat, že sem asi natrvalo zakořenil příliš hluboko do svýho mozku. Do sebe samotnýho, za oponu probíhajících procesů, odhalující jak se věci mají.

Když tohle uvidíte, tak pak už nemůžete žít. Babráte se jen v detailech aktualně probíhajících situací a váš prožitek ze spontánního a naivního vnímání světa je pryč. Nevidíte výsledek, vidíte kód. Za vším vidíte jenom programovací jazyk. Válka se spontánností začala, je potřeba zabít prožitek. Rozprášit ho na milion kousků a hodit před vás rozebranou mrtvolu. Pěkně do detailu. Každej kousek jejího těla vám bude ukazovat jak už nemůžete být celiství.

Stále se snažím najít program, kterej zabije celou tuhle prázdnotu. Prožitky, který mě nenechají válet se v hovnech nudy a osamocení. Bohužel si začínám dost střízlivě uvědomovat fakt, že když už jednou navštívíte tenhle osamělej, netknutej prostor plnej rozebraných procesů, tak už vlastně není cesty zpět. Nechali ste se stáhnout příliš hluboko a tady končí veškerá legrace. Váše vnímání okolního světa je afektovaný pochopením nesmyslnosti spousty zbytečných a skutečně bezvýznamných postupů, jejichž výsledek (pointa) je víceméně lacinej bezprincipovej shit, kterej neobsahuje jakejkoliv hlubší smysl. Není tam žádnej přínos pro Vaši aktualní nebo budoucí existenci. Na smíchu nepostavíte hrad, z budování přátel si nezajistíte nesmrtelnost. Prostě mi asi přijde, že cokoliv z toho co udělám v tomhle fyzickým světě nebude mít žádnej skutečnej dalekosáhlej důsledek, protože jednou umřu.

Vyjímečně se mi ještě stane, že se najednou nachytám jak sem zažranej do víru události a nepřemejšlím nad přemýšlením. Už se to moc často bohužel nestává, ale občas se ten stratég uvnitř mojí hlavy ještě na chvíli vypne a nechá mě chvilku cítit radost nebo se bez posuzování spontánně soustředit na situaci ve které se právě nacházím.

V tomhle mám rád hudbu. Má takovej jinej rozměr. Nenutí mě nad ní přemýšlet nebo ji posuzovat. Lidi mluví a já musím rozumět a přefiltrovat co říkají. Musím se soustředit na svoje chování a přizpůsobit se jejich atmosféře. Hudba tohle nedělá, ta je jen takovou plochou, beznázorovou melodickou vlnou, která mně svoji jednoduchostí a neočekáváním čehokoliv celkem uspokojuje. Nenabízí mi žádný možnosti, nechce po mně abych si našel uspokojení v naprosto zbytečným filmovým nebo knížním ději. Ta se jen line prostorem a buď se mi líbí nebo ne. Nemá žádnej nesmyslnej podtext, je jen vibrácí, která ladí jakési části mýho těla…

Označeno tagem , ,

ODMÍTNUTÍ JAKO ODMÍTNUTÍ…

Je to zvláštní jak vás podobný pocity vrací podvědomě do dob, který ste zažívali pár let zpět. Podvědomí vytváří sny, který se přesně identifikujou s vaši aktualní náladou.

Kdysi sem měl poměr s jednou zadanou ženskou. Tehdy sem si to hodně bral. Prostě silná touha, která vzhledem k jejímu protějšku a závazkům s tím spojených, nemohla být víc hlouběji realizována. Dneska ve snu  sem stál u ní doma, z prosklené přecíně koukal na osvětlenej noční bazén a pozoroval, jestli ji ty sexualní hrátky baví. Vždycky mi říkala, že to dělá spíš z povinnosti, že ten chlap pomáhá živit ju, že živý její děti, tak ho nemůže zanedbávat…

V tuhle chvíli už nevím, jaký sem z jejich představení měl pocity, ale myslím, že nebyly drastický. Byl to jen návrat do minulosti, do neustale se opakujících smyček, kdy vlastně zjistíte, že už vám to ani nevadí. Že si tu žaludeční nevolnost užíváte a koukáte na to jako na dobrej kinofilm.

Rozebírání minulosti je už za mnou, stejně jako tahle kapitola, ale netajím se tím, že překrýt pocity jednoho průseru druhým není občas od věci. Je to jako barvitá vzpomínka, která je tak silná, že mě udrží od aktualního svinstva na který nechci myslet.

Takže ti děkuju, tvoje nechtěná  a náhodná přítomnost ve snu mně zase aspoň na chvíli vrátila do doby, která pro mě tehdy nebyla zrovna dvakrát veselá, ale z hlediska neškodných vzpomínek mi pomohla chvilkově překrýt aktualní pocit odkopnutí. Odsunutí,  který mě nutí vzdát se vyjadřování své kreativity a vypouštění sraček skrz hudbu, která mě dělá lehčím člověkem…

 

ZVYK JE SVINĚ

Je zvláštní, když si uvědomíte, že ti samí lidi, kteří by si o vás před lety mysleli, že ste idiot, s vama nejnomže vychází, ale berou vás i vážně. Říkají vám svoje starosti a zážitky a opravdu vypadají jakoby ve vás vkládali důvěru. Jakoby vším co řeknou čekali, že taky ze svýho archivu vytáhnete něco podobnýho, poplácáte je po ramenou a budete jako dva chlapi řešit svoje sračky.

Občas, když je poslouchám, tak si říkám, jestli to myslí vážně, jestli si se mnou prostě jen nehrajou a nesnaží se mě napálit a pak se mi následně vysmát. Podobný myšlenky mě napadají, když si vybavím, že se se mnou baví ze soucitu a pak si řeknu, že je to nejspíš blbost, že už nejsem na základce a nikdo mi nemá potřebu vštěpovat pocit důležitosti.

Pamatuju si na ty macho týpky, kteří by si o mně ještě před deseti lety neopřeli kolo. Byl sem pro ně nějaká nižší forma života, která si žila ve svým světě a tak občas potřebovala proplesknout nebo jen prostě ukázat, že nepatří „mezi nás chlapy“. Teď stojím v práci, vedle mě je týpek, kterej je přesně ten typ člověka, kterej by mi v 17-ti dával zabrat a mele do mě ty klasický hovna kolem staré, svýho vytuněnýho auta a podobných sraček. Vůbec nevadí, že mě to nezajímá, stačí jen stát, udržovat oční kontakt, kejvat hlavou a tvářit se jako správnej nasranej dělňas, kterej rozumí všemu co říká. Z týpka, kterej by mě pravděpodobně v 15-ti strčil do školní skříňky, hodil tam instalaterský konopí a zapálil ho, je najednou kamarád. Jasněže mám jiný žebříčky hodnot a borca považuju víceméně za opici, jen je to prostě srandovní. Je neobvyklý koukat, jak si ve vašem pečlivě naučeným a hraným postoji našel člověka, kterýmu nemá problém svěřit myšlenky u kterých očekává odpověďi na stejné vlně. Stvrzení jakýhosi chlapství, který si on sám nejspíš neuvědomuje, protože je jeho přirozenou součástí, ale já ano. Je to pro mě jen další chodící hora testosteronu, která je ode mě tak daleko, že se kolikrát divím, že vůbec někdo takovej může být v mé blízkosti. Vlastně ho vnímám jako takový zvířátko, který si uskutečňuje svoje nejzákladnější potřeby a nepřemejšlí nad ničím dalekosáhlým. Bohužel takovej člověk nepůsobí vtipně, nemáte ho potřebu hladit a nejraději byste ho zavřeli do cirkusu.

Někdy je to ale i milý. Čas od času se kolem mě v práci ochomejtne jeden vysoce postavenej manager proti kterýmu nic nemám a dokonce je mi i sympatickej. Co už mi ale sympatický není je jeho podezdřelá důvěra ve mě. Prochází se se mnou po hale, říká mi, co se bude dělat za projekty a ptá se mě na věci, který sám neví. Je až divný, že z něj necítím povýšenost a falešnost. Jakoby se bavil se sobě rovným a to ve mně zanechává nervózní a rozpačitý pocity. Pokaždé, když na mě mluví, tak si říkám, jestli si ho aspoň na vteřinu napadne, že dost často nejsem v obraze a vlastně mě ty jeho řeči ani moc nezajímají. Říkám si, že je mi to možná aji trochu blbý, že se ke mně chová tak mile a já ho v hlavě díky nezájmu posílám celkem do prdele. Jinak si ale jeho navázané konverzace víceméně vážím. Je fakt milý, že člověk, kterej nemá žádnou povinnost se se mnou bavit o těch „důležitých věcech“ dá ve svým volným čase prostor mně a kecá se mnou jakobych byl na úrovni zaměstnance, kterej má přehled o probíraným tématu.

Je zajímavý, jak ve vás čas drží tyhle zvyky nedůvěry. Stejně tak zajímavý je z jaké pozice spoustu těchdle lidí vnímám. Je mi 27… věk, kdy spousta lidí má už manželky a děti a já si stále připadám jak 16-ti letej borec, kterej často, když se baví s někým lehce starším nebo stejnýho věku, vnímá díky své lehkosti nejednou jakejsi pocit autority, povyšenosti nebo úplně jinýho světa, kterej zasahuje do jakýchsi okov vážnosti. V těch postarších případech vnímám často i to „strejčkovský“ zdání. Není to už tak horký jak bývalo, ale přesto se někdy nemůžu zbavit dojmu rozdílu mezi mnou a člověkem, kterej může být stejně starej a přizpůsobenej tlaku běžných procesů jako já, ale ve skutečnosti žije mnohem starostlivěji, spoutaněji, otcovsky…

PRODÁVÁŠ MYŠLENKU…

Nemám rád vegetariany a vegany, kteří na netu rozjíždí debaty na téma „Jak se zbavit muchy, aniž bysme ji zabili“.

Pokud je jejich úcta k životu rozšířená až na takovou úroveň, tak je to sympatický a nikomu to neberu, ale co už si tyhle lidi neuvědomujou je, jak to působí na mainstreamovou populaci. Klasickej debilní čecháček nepotřebuje slyšet fňukající citlivou mařku, která se zaobírá nad rozplácnutou mouchou.

Jedinec, kterej prezentuje tyhle názory mu bude akorat pro smích a ještě poslouží jako skvělej vzor pro paušalizování a následný napadání dalších podobně smýšlejících lidí.

Takže vás žádám, uvažujte trošku marketingově, uvědomte si, že tu prodáváte myšlenku, která může ovlivnit desítky lidí ve vašem okolí. Nedegradujte ji na úroveň tříletýho ufňukanýho dítěte. Pokud ste kdy chtěli někoho ovlivnit, což ste určitě chtěli, tak se zamyslete nad tím co na takovýho klasickýho hospodskýho čecháčka platí. Kecy o zabijení much to asi nebudou…

PS: Trošku mi to připomíná reakci PETY, která veřejně napadla Obamu za to, že při jakýmsi živým vystoupení zabil nehumánně mouchu. Jasně, je dost pravděpodobný, že se ze strany PETY jednalo pouze o vychcaný upozornění na organizaci jako takovou a následnou nabídnutou možnost prozkoumání a objevení spousty fakt, který klasickej americkej vidlák nezná, ale i tak si myslím, že tenhle tah byl špatně zvolenej. Efekt byl podle mě úplně stejně degradující jako myšlenka toho, co sem psal pár odstavců nahoře…

Označeno tagem , , ,

HRDINOVÉ Z PORNOBRANŽE

Aby to tu nebylo neustále tak negativní, tak sem se vám rozhodl sepsat seznam mých nejoblíbenějších pornoherců / pornohereček.

Dávám to sem radši podle abecedy, protože jinak bych se rozhodoval asi tak 32 dní a to by bylo na hovno, ale mezi první trojici rozhodně řadím Allie Sin a Sashu Grey :-)

Adriana Sage – K Adrianě už vztah moc nemám, ale byla to jedna z těch pornohereček, který mě kdysi celkem bavily. Teď mi přijde typická. http://www.pornhub.com/view_video.php?viewkey=1933716773

Allie Sin – Allie Sin byla dobrá. Ta její melancholie mě vždycky bavila, přišla si smutná odšukovat svoje, téměř se neusmívala a ještě k tomu vypadala pěkně. Jinak je to slečna, která vyrostla v děcáku, začala si s nějakou rockovou nulou, (to asi vysvětluje proč začala točit péčko) tak za 2 roky se na to vysrala a poslední zprávy co vím, byly nějaký fotky na policejních stanicích při porušení nějakých silničních pravidel atd. Prostě Low Life srdíčkem. http://www.tube8.com/teen/allie-sin-xmas/800851/

Asia Carera: Taky už moc nekouknu. Ale přiznám se, že její fascinující, vysmátý výrazy při souložení měly jistou úchylku. V případě kopulace této paní s moji osobou, bych si asi myslel, že něco není v pořádku. Možná by mě i napadlo, že za chvílku vytáhne nůž a ubodá mě. Tak divně se furt směje… http://www.tube8.com/asian/asia-carrera-in-%27sexual-species%27/221305 Jinak Asia hraje perfektně na piano a má IQ 160.

Alexis Crystal: Začínala s jedním dreadem a přiblblým úsměvem a skončila jen s přiblbým úsměvem. Za to kurevsky obsazovaná, hrající v kvalitních filmech, který nevypadají jako sračka nahrávaná na nejlevnější Samsung mobily. Krom toho se mi fyzicky líbí, je sympatická a připomíná mi jednu holku, která byla tak hodná, že mi párkrát poskytla možnost využít jejího těla víc než je to normálně běžné. http://www.pornhub.com/view_video.php?viewkey=1415266495

Blanche Bradburry – Tak tohle je v obličeji přesně ten typ holek, který se mi líbí. Od pohledu lehce dominantní s jiskrou v očích, žádná vychrtlá polochcíplina. Přesně ten typ u kterýho byste v 15-ti otevřeli hubu a nechápali. http://www.pornhub.com/view_video.php?viewkey=1713543737

Britney Brighton – Britney je sympaťačka. Narozdíl od dole zmíněné Sashy Grey, která si hraje na hroznou intelektualní hvězdu se mi líbí, že Britney je taková svá. Prostě holka z venkova, která to bere tak nějak v pohodě… Moc toho sice nenatočila, ale to nevadí. Doporučuju se podivat na tohle video: http://www.tube8.com/hardcore/britney-brighton/307191/ stačí začátek kdy povídá o sobě, o tom jak se dostala k pornu atd.

Lanny Barbie: Taky mi teď nemá co nabídnout, protože je to přesně ten typ ultradokonalé vyfešákované mařky, která mě nebaví, ale v době, kdy sem takový holky ještě neměl okoukaný, mě celkem bavila.

Ron Jeremy: Přiznám se, že ještě donedávna sem od Rona neviděl ani jedno video z období jeho největší slávy v osmdesátých letech a ani ty aktualní videa mě nijak nelákají, ale vážím si ho za to, že si ze sebe nebojí udělat srandu, je to vegetarian a spolupracoval i s PETA2. Doporučuju tohle video… http://www.youtube.com/watch?v=6xljA6zJn4I a ne, není to porno :-)

Liliana Moreno: Tahle holka natočila jen dvě péčka, nikdy nic víc, ale přesto mi nějak utkvěla v hlavě. Na jednu stranu je naprosto tuctová, na druhou má něco v sobě. Doporučuju tohle video: http://www.tube8.com/hardcore/liliana-moreno/85684/ – taky sympaťačka.

Peter North – Petera mám rád. Spousta lidí automaticky chválí Rocka Siffrediho, ale já si myslím, že dost opomíjí tohodle postaršího pána, kterej se určitě vyzná. Sice není v ničem originalní, ale v branži se pohybuje už tak 30 let, původně točil gayporno, pak přesedlal na hetero a stal se z něho takovej guru přes mrdání.

Robert Rosenberg – Roberta si taky trochu vážím. Jeho první castingy sou dobrý. Narozdíl od jiných sraček to není hraný a působí to dobře. S holkama si vždycky pokecá, předhodí nám jejich osobní stránku (ikdyž to dělala spíš jeho tehdejší žena Žaneta) a pak, poté, co si buď řekneme, že tu mařku nesnášíme nebo nám je sympatická, dostane na prdel. Jinak z Roberta je teď profi boxer, na porno se vysral a já mu to přeju.

Sasha Grey – Dřív to byla pornoherečka, teď je z ní rádoby intelektualní hvězda, která zná Black Flag, píše shitovský knížky a určitě je to i veganka nebo tak něco. No dobře, veganka tuším není, ale sympatičtější mi byla v době, kdy se nesnažila vypadat jako hipster, co má něco v hlavě. Jinak výhoda je, že umí fakt aji celkem hrát a narve do prdele klidně i tři čuráky. To druhý sem sice napsat nechtěl, ale k tomu prvnímu sem chtěl dodat, že hrála třeba v Entourage. A tím myslím, že fakt hrála. Mluvila, chodila a nesouložila. http://www.youporn.com/watch/328426/kinky-sasha-grey-spreads-her-legs/

Stacy Valentine – Naprosto typická nudná modelka, která mi teď nemá co říct, ale byla to snad jedna z prvních pornohereček, který sem viděl. A k takovým si vztah vybudujete no… respektive vám zůstane v hlavě.

Pierre Woodman – Pierre je klasik. Bývalej policajt, kterej začal fotit modelky až si založil svoji agenturu na dohazování holek do branže a nakonec skončil dokonce i jako pornoherec. A teď neříkám, že skončil, jakoby snad blbě dopadl, ale myslím to tak, že si ty holky na prvním castingu bral na starosti on. Nahrál si to a po pár letech to všechno zveřejnil. Myslím, že styl kterým Pierre souloží je fakt ojedinělej. Na to prostě potřebujete pořádnou fyzickou kondici a výdrž. Taky myslím, že každá mařka, která se kdy Pierrovi dostala pod ruku už pravděpodobně nikdy nic lepšího nezažije.

Označeno tagem , , , , , , , , , , , , , ,